Na 3 měsíce v Bulharsku

Každý tu už asi tuší, jak často s manželem cestujeme za prací. Vždycky mě to bavilo, protože to člověku rozšíří obzor. Začnete si víc vážit domova, rodiny, práce, ale zároveň se zbavíte předsudků, protože pochopíte, jak málo stačí ke štěstí.

Letos jsme se, se dvěma kufry vydali do hlavního města Bulharska, Sofie.

Bydlíme tu teprve pár dní, takže Vám toho moc nepovím. S jistotou mohu říci jen to, že jsem nečekala takovou bídu. Kdybych na Bulharsko neslyšela samou chválu, tak by mě zdejší poměry nepřekvapily. Ale Češi o něm mluví skoro jako o ráji a tak jsem si myslela, že podmínky v Sofii budou lepší.

Když totiž vylezete z letiště, první, co potkáte, jsou volně pasoucí se ovce s koňmi jako někde na dědině. Kolem dokola si volně hrají děti, stařečkové prodávají všelijaké cetky a domy připomínají Moskvu.
Takhle nějak jsem si loni představovala Rumunsko, které se ukázalo jako milé překvapení.

V Bulharsku se nikdo o nic nestará. Vajgly Vám z balkónů padají na hlavu.

Je tu hodně potulných psů a tureckých cikánů. Ti velmi rádi střílí ceny od oka, pouští nahlas muziku a občas nejde poznat, jestli se hádají anebo si prostě jen normálně povídají . Na druhou stranu to dělá městské ulice živými a člověk se střetává s něčím, co kolem něho utváří zajímavou atmosféru. Jen musí být předem připraven, do čeho jde a nečekat „zlaté písky“.

Bydlíme v hotelu u starého města, takže se nemohu dočkat, až Vám popíši zdejší památky a dám pár typů na dobré podniky.

Ale jídlo tady sežnete skvělé i za pár korun u stánku za rohem, takže to nebude těžké. Včera jsem měla jehněčí kebabčatu a balkánskou mussaku. Tu dělají dokonce lepší, než v restauraci.

Nikdo neví, jestli se pobyt neprodlouží. Já bych se nebránila tu zůstat až do listopadu. Ale čert ví, kam nás vítr zase zavane.

Na těhotenské prohlídky létám do Čech. Vím, že si to někteří neumí představit, ale jsou to pouhé 2 hodiny letu a je to zcela bezpečné. Koneckonců jsem takhle fungovala bez sebemenší komplikace i v prvním těhotenství.

A je to lepší, než žít pořád na stavbě. Takhle se alespoň vrátíme do hotového.
T.

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky