Můj porodní příběh aneb jak se Amálka narodila doma

PROČ JSEM SE ROZHODLA RODIT DOMA?

 

V časech svého dospívání jsem zahlédla v televizi zajímavou reportáž o „Porodním domě U čápa“. Už tehdy mě tato nadstandardní služba porodu ohromila a byla jsem pevně rozhodnutá, že až budu čekat miminko, porodím právě tam. Jelikož ho ale stihli zavřít, rodila jsem nakonec v klasické porodnici.

Ačkoli to nebylo zapotřebí, Eliška se narodila sekcí a já neměla ani bonding. To se mi pochopitelně nelíbilo, a tak jsem si slíbila, že další dítě se už narodí vědomě a bez zbytečných rutinních zásahů.

Vybrala jsem si tentokrát místo, kde lze rodit do vody. To mi ovšem bylo kvůli předchozímu císařskému řezu odepřeno. Důvodem bylo, že se v teplé vodě špatně rozezná hrozící ruptura dělohy od běžné kontrakce a také se v ní špatně odhaduje zdravá hranice krvácení.

Přišlo mi to absurdní.

  1. Po porodu bych neměla vydat více než 700ml krve. To jsou zhruba dva hrníčky. Pro kontrolu přece není problém, aby člověk z bazénku vyšel?!
  2. Ruptura dělohy je stav, kdy jizva pálí, píchá a ostře řeže. Děje se tak   mezi kontrakcemi i během nich. Statisticky jizva praská u 1 ze 700 žen, ale za doprovodu jiných souvisejících komplikací, což mi potvrdilo hned několik zdravotníků.

Takže co teď? Zkusit s primářem otevřít diskuzi znovu anebo se smířit s vidinou obyčejného vaginálního porodu se zvýšeným dohledem a být vděčná, že mi nikdo nenutí zase císaře?

Ještě donedávna se totiž v Čechách nosil názor, že jednou sekce, navždy sekce. Takže samotný VBAC je vlastně ohromný posun. Jenomže já jsem hold nenasyta a chci po naší české porodnici všechno. Chci svobodný porod, s čímž se zdejší neonatologie neshoduje, a tak jsem se nakonec ani nenamáhala diskuzi o porodu do vody po sekci znovu otevírat. Namísto toho jsem začala zvažovat domácí porod.

V mém porodním plánu mi velmi pomohl kurz „Jemného zrození“ s individuální lekcí navíc o domácích porodech. Dále pak knihy „Aby porod nebolel“, „Jemný porod, jemné mateřství“ a „Hovory s porodní bábou“.

Člověk si rychle doplnil, co chybělo a najednou jsme byli s manželem skutečně připraveni rodit doma.

Tím ale neříkám, že je porod doma jednoduchý. Musíte přijmout plnou zodpovědnost za to, co bude. Už to nejde hodit na druhou osobu a spoléhat se na to, že vás NĚKDO odrodí. Porodit totiž musíte sami, a proto byste to měli mít v hlavě opravdu dobře srovnané.

 

 

JAK PROBÍHAL SAMOTNÝ POROD?

 

11.12.2019 mi v 7:45 praskla voda. Byla jsem ve 39. týdnu těhotenství.

Manžel tou dobou zrovna přijel do práce, a tak se jen otočil, zavolal nadřízenému, že si bere měsíc přislíbené dovolené a vyrazil zpět domů.

Voda mi odtékala asi 2 hodiny a kontrakce pomalu přicházely. Měla jsem pocit, jako kdybych měla dostat měsíčky. Ležela jsem s dcerou ve vaně a přemýšlela, co bude dál.

Manžel mi empaticky sdělil, že se nemám ničím stresovat a že připraví vše k porodu sám. Povlékl postel, nafoukl porodní bazének, pustil mi hezkou hudbu a zapnul aroma difusér.

Pak nastala taková zvláštní pohoda. Manžel spokojeně snídal, Eliška si se mnou hrála na kadeřnický salón a když už se mi kontrakce zdály bolestivé, přemístila jsem se konečně do bazénku. Voda v něm prakticky nechladla, což byla veliká výhoda. Mezi tím dorazila i naše dula.

Někdy na konci I. doby porodní jsem už začala být strašně moc unavená. Nejhorší fáze byla, když jsem se začala čistit a během kontrakcí jsem zvracela a zároveň měla průjem. Velmi mi pomáhalo odříkávat si slovo ANO“. Uvolňovalo to křeč v břiše a lépe se mi soustředilo na hluboký a pomalý nádech.

Nastala II. doba porodní. Mezi vlnami už jsem jen pospávala a neustále se ptala své duly, kdy už to bude.

Bolest byla méně a méně snesitelná, až jsem začala být zcela bez sebe a měla potřebu lézt i po zdech. „ANO“ už nepomáhalo. Z každé strany jsem ale cítila spoustu rukou a velikou podporu, za kterou zpětně moc děkuji. Ty ruce totiž měly kouzelnou moc na moji psychiku.

Pamatuji si totiž, jak jsem plakala a volala maminku. Pořád jsem opakovala, že to nejde zvládnout.

Po chvíli jsem se z ničeho nic uklidnila a měla potřebu vyhnat muže pryč. Teď jsem potřebovala jen ženskou přítomnost. Proběhlo asi 5 kontrakcí, kdy jsem ani netutla a místo toho se psychicky připravovala na to, že za chvíli konečně porodím. Místo na bolest jsem se zaměřila na dítě. Skrze komunikaci s Amálkou jsem pak dokázala bolest konečně odbourat a začít ji vnímat pouze jako součást racionálního myšlení. Rázem jsem se ocitla na jiné planetě. Své planetě.

Intuitivně jsem si přidržovala dlaní své intimní partie, klečela a cítila, jak se pak hlavička strašně rychle posunula dolů. Byl to nepopsatelně zvláštní pocit.

Něco mi však bránilo v tom, aby vykoukla úplně ven. Nahmatala jsem na článek prstu vlásky, ale každá další kontrakce byla k ničemu, když jsem nebyla schopná pořádně zatlačit. Pak jsem si ale vzpomněla na to, jak Lucie Groverová povídala něco o tom, že čím více se otevírá hrdlo nahoře, tím lépe se otevírá dole.

Začala jsem křičet.

Naše dula mi dávala všechno, co jsem potřebovala. Studené obklady, masáže, držela mě pevně za ruku… A já s každou vlnou křičela a tlačila jako o život.

Ani nevím, jak se to stalo, ale za ruce mě pak pro změnu držel můj muž. Dula se přemístila za mě, aby mi pomohla chytit miminko. Visela jsem přes porodní bazének jako pytel brambor – na kolenou. A bylo jasné, že do vody nakonec neporodím, protože jsem defacto tlačila na sucho. Pálilo to (kruh ohně), bolelo to a když hlavička vykoukla, nebyla jsem schopná čekat na další kontrakci a vytlačila jsem ji silou. Dula tedy včas Amálku zachytila, aby si nenalokala a já už jen s velikou úlevou hledala polohu, ve které bych ji pohodlně mohla držet v náručí.

V 18:07 se nám tedy oficiálně narodilo 52cm veliké a 3 850g těžké miminko.

Ve III. době porodní jsem pak porodila placentu. Ta mě tedy trochu potrápila, protože byla veliká a uvnitř mě nepříjemně tlačila jako balón. Až po jejím porodu se mi stoprocentně ulevilo a mohla jsem si konečně lehnout s rodinou do postele.

S námi ležela i ona placenta, abychom mohli nechat pupečník řádně dotepat. Nakonec ho přestřihl manžel a zavázala porodní asistentka, u které jsme měli objednanou poporodní péči. Ta zkontrolovala jak miminko, tak mě a následně docházela ještě tři dny, než jsme provedli všechny potřebné testy pro pediatra. Výhodou bylo, že nám připravila i dokumentaci pro matriku. Rodný list nám proto vydali do druhého dne od žádosti.

Co se týče Elišky, tak se po příchodu Amálky trochu styděla, ale měla při tom velikou radost. Sama dostala jako dárek miminko, aby se měla také o koho starat, a teď ho s sebou všude pořád nosí.

Při příchodu Amálky na svět Eliška zrovna spinkala, jinak se pohybovala střídavě u nás anebo u sebe v pokojíčku. Po celou dobu jsme plně respektovali její potřeby, stejně jako ona respektovala ty naše. Během mého těhotenství Eliška viděla hned několik porodních videí, takže věděla, co se děje a nijak jí to nestresovalo.

Kdybych měla posoudit celkový průběh porodu, tak byl skvělý. Rodila jsem pozvolna, přirozeně a bez komplikací. Za celou dobu mě ani na vteřinu nenapadlo nechat si podat léky proti bolesti. Poslední hodinka byla sice těžká, ale hormony fungovali perfektně.

V následujících dnech jsem sice měla problémy se zvracením, ale s porodem to dle lékařů na pohotovosti nemělo co dělat. Možná nějaká viróza?

 

 

 

ŠESTINEDĚLÍ

 

Rekonvalescence po fyziologickém porodu je oproti sekci procházka růžovou zahradou.

První tři dny mě akorát bolelo zavinování dělohy. Diastázy svalů jsem neměla a natržené intimní partie se zahojily do 14 dnů.  Je pravda, že mě potrápilo povolené pánevní dno, ale když člověk ležel a opravdu hooodně odpočíval, samo to odeznělo.

Po sekci jsem oproti tomu byla týden připoutaná na nemocniční lůžko. Chodit jsem pořádně mohla až za tři týdny a následky jsem si nesla více než půl roku.

Nynější šestinedělí pro mě bylo celkově období klidu, kdy jsme se celá rodina sžívala a trávila svátky u Harryho Pottera. I to cukroví jsme stihli napéct!

To je asi největší přidaná hodnota domácího porodu. Pohoda a žádný stres. Asi hold nejsem člověk, kterému dělá nemocniční prostředí dobře, když jsem zdravá. Nicméně tu nikoho nechci mermomocí navádět k porodu doma, protože to chce skutečně odvahu a dostatek zodpovědnosti.

Porod doma není pro každého, ale když se povede, je to krásný zážitek na celý život. Stačí si věřit.

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky