Moje „malá“ nostalgie

Dneska se mi stala hrozná věc. Nevím, jestli je to tím, že mám své dny, anebo tou realitou, která mě přišlápla z k zemi, ale úplně mě to dostalo.

Už delší dobu říkám, že poslední léta plynou nějak moc rychle. Začínám mít vrásky, Eliška už má vlastní názor a Amálka bude mít 1 rok, aniž bych stihla cokoliv. Jenomže ve skutečnosti jsem stihla vlastně tolik, že ani nevím, kde začít.

A teď tu sedím a pláču štěstím i strachy dohromady. Může za to jednou hloupé video na youtube. Nějaký pán nahrál časosběrné video od narození své dcery až do jejích dvaceti let. A jak se to malé miminko měnilo v dámu, jako kdybych se dívala na vlastní děti. Hned jsem musela Elišku políbit na tvář a omluvit se jí, že jsem jí dnes kvůli své lenosti nepřečetla pohádku a odpustit Amálce ten hryzanec při kojení, když ji bolely zuby.

Nějak nevím, co si s těmi emocemi počít. Mít děti je tak krásné a bolestné zároveň. Člověk najednou zjistí, že všechno, co v životě dělal a dělá, je jenom pro ně a jak je čas pomíjivý.

Všichni mi říkali, že s druhým dítětem to bude lehčí, protože si ho více užiji. Už něco málo znám, tak se nebudu zbytečně zaobírat načítám, zkoumáním, stresovat se… Jenomže všechno je to naopak. Vzhledem k tomu, že je to dítě úplně jiné, tak se logicky učím znova… S tím rozdílem, že teď už na to není moc času. Nedávno se to naše miminečko postavilo a já ani nevím, kdy to přesně bylo?! U Elišky jsem si všechno pamatovala a prožívala, ale u Amálky nestíhám zapsat ani její první slovo „máma“.

Ach bože… Obě jsou tak krásné, perfektní, dokonalé… A já jsem tak hrdá, že místo toho, abych se tejrala dalším vzděláním a kariérou, jsem si raději našla pana Božského a mám tenhle báječnej život.

Jenom nevím, jestli se někdy dokážu psychicky smířit s tim, že to všechno plyne jinak, než když mi bylo 15. Že je to horší a horší a každý přešlap, který udělám ve výchově i ve svém vztahu může být osudový. Ta zodpovědnost je obrovská!!! A já jsem jenom obyčejná holka, co se snaží napravit chyby svých rodičů…

Ale asi mi nezbývá nic jiného než každý den prožívat znovu, a ještě víc naplno a jednoho dne se z ničeho nic těšit na vnouče. A to bude jistojistě alespoň podobně krásné jako teď, až se z toho rozbrečím úplně nastejno.

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky