Koupili jsme dům

Asi 3x se stalo, že jsme přijeli z Orlických hor do Prahy v době, kdy už bylo potřeba s malou chodit pravidelně ven a mě v té době došlo, že už se sem asi nechci vracet a že je potřeba se někde dlouhodobě usadit tak, abych mohla malou vychovávat v poklidu.

Strašně mi vadilo, jak malá v Praze trpí. Vždycky jsem říkala, že děti patří na vesnici a studenti do města. Ale nikdy jsem si neuvědomovala jakou váhu má tenhle výrok doopravdy, dokud jsem neobcházela blok s naší Eliškou v hysterii, že nás pravděpodobně cestou buď někdo porazí anebo mi dítě vlítne pod tramvaj.

Když jsem s ní chtěla jít na hřiště, existovala jedna jediná možnost. Stromovka. Jenomže tam se dalo jít už jen do horní části u planetária, protože nějaký „inteligent“ z těch krásných paloučků dole udělal strouhy, přes které vedou chodníčky bez zábradlí. Všude se navíc válely exkrementy, psi běhali na volno bez košíku a v pískovištích se povalovaly injekční stříkačky.

Zkusila jsem jít ještě do Letenských sadů, ale tam je pro změnu hřiště jen pro veliké děti. Ty menší jsou bez šance.

A tak jsem se snažila brát malou aspoň na zmrzku anebo s ní jít do muzea. Ale koukat v hospodářském muzeu na to, jak vypadá les, na to mě moc neužije. Málem mě polilo horko, když jsem zjistila, že na té akci jsou snad všechny rodiny, které znám a že to asi znamená, že tu fakt nic moc není.

Ono i s tou zmrzkou je vlastně potíž. Ty nenávistné pohledy důchodců, kteří naštvaně komentují Vaše cestování s dětmi, je fakt psychicky náročné. Vlastně jsem nikde nezažila naštvanější lidi, než ve městě.

A tak jsem řekla dost a konečně svolila, že si najdeme dům. Totiž Blondýn už o něm mluvil delší dobu, ale já jsem se bála zavázat bance a vzít si hypotéku. Je to obrovská zodpovědnost a člověk má strach, co se stane, kdyby třeba přišel o práci anebo o zdraví. Jenomže je taky fakt, že splácet dům se zahradou je měsíčně mnohem levnější, než platit nájem v centru Prahy.

Našli jsme si místo u Poděbrad.

Je to vesnice o počtu 575 obyvatel a hospoda tu zavírá už v devět večer, kdy dávají lišky dobrou noc. Nemáme ani náměstí, za to se můžeme chodit koupat do hasičské nádrže. Taky tu máme les, který se pravidelně 1x za rok uklízí a docela hezké sdružovací akce jako je např. masopust, letní kino, či fošna.

Nesmrdí to tady (tedy až na tu řepku). Za rohem máme koně s ovečkami, lidé tu jsou milí a nikam nespěchají. Okolo nás je i dost rodin s dětmi, které se sem přistěhovali z velkoměsta ze stejného důvodu jako my a tak tu nemáme ani nouzi o přátele. Zrovna včera odjel Blondýn se sousedem na motorky a vrátí se až v neděli.

Na domě je práce, to jo. Člověk je na všechno sám, pořád něco vyplouvá na povrch a peněz ubývá víc, než kdy předtím. Ale jsme šťastní, protože si můžeme pěstovat vlastní zeleninu, ovoce, chovat včely a chodit bosky po návsi.

Do Prahy to máme pořád kousek a jsme na vlaku, takže své rodiny nijak neochuzujeme. Blondýn v Praze navíc dostal zakázku, čímž se stěhování z Kvasin zjednodušilo. A kdybychom se zase na čas museli přesunout do ciziny, tak aspoň budeme vědět, že splácíme něco, co bude naše a že naše peníze nelítaj z okna jako v Holešovicích jen proto, abychom se měli zas kam vrátit.

Ještě chybí, abych si udělala řidičák a koupila nějaké bezpečné auto. Ale to vidím až na příští rok. Nemůžu mít všechno hned.

Zatím pracujeme na rekonstrukci kuchyně, obývacím pokoji a koupelně. Vlastně proto jsem se skoro 4 měsíce neozvala.

Ale nebojte, pečlivě pro Vás sepisuji všechny naše poznatky a brzy vydám i nějaký praktický článek o tom, na co vše si při výběru domu a při rekonstrukci dát pozor.

Hypotéky totiž pořád stoupají a lidí na práci je méně. Snad se to brzy změní a bude líp…

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky