Korona bez korony jako žena bez ženy

Skoro rok jsem se pořádně neozvala. Tuším, že naposledy to byly loňské Velikonoce, kdy jsem myslela na nějaké blogování. Tehdy přišla korona a já nevěděla, co s tím. Asi totiž netušíte, že mým největším strachem ze života je apokalypsa a ta nevylučuje pandemii. Takže ano, já byla ta, co panikařila a den před vyhlášením stavu nouze jela nakoupit. A do dnes si myslím, že to bylo dobře. Dneska už totiž nevěřím nikomu, ničemu, jen svému úsudku, který se bohužel také občas zmýlí.

V první vlně se toho událo u nás doma vlastně hrozně moc.

  • Pokáceli jsme stromy. Zasadili jsme stromy.
  • Zrušili jsme záhonky. Založili jsme záhonky.
  • Pořídili jsme kachny. Snědli jsme kachny.
  • Přikoupili jsme slepice a brojlery. Snědli jsme brojlery.
  • Pořídili jsme psa, stále žije (a pase naše nové kozy s ovečkami)
  • Eliška má na půl domácí výuku s alternativní školičkou.
  • Dokončili jsme rekonstrukci kuchyně s obývákem.
  • Začali jsme pravidelněji péct kváskový chléb.
  • Uklidili jsme část bordelu na zahradě.
  • Vytvořili jsme posezení s grilem.
  • Pochovali jsme 3 otrávené kočky a adoptovali kocoura z depozita.
  • Hromadně jsme oslavili Narozeniny celé naší rodiny.
  • 100x jsme se pohádali s Blondýnem. 100x jsme se udobřili s Blondýnem.
  • Amálka se plazí, leze, sedí, chodí, brouká si, hraje si, jí a začíná mluvit.
  • Amálka už nás jen nebije, ale taky hladí!
  • Začala jsem šít a plést. Na šicím stroji a pletacími jehlicemi. Nejde mi to. Ale půjde mi to!
  • Eliška konečně pořádně mluví. Dokonce i vietnamsky! 😀
  • Už víme, kde je pičhora.

Jak vidíte, samé nezajímavé věci pro psaní mého blogu. Ale pro osobní rozvoj rodiny a jejích vztahů to všechno bylo důležité. Protože hlavně ty vztahy… Ty byly nejtěžší. Vždycky jsem si říkala, že budeme s Blondýnem ten idylický pár, co se občas děsně seřve – dobře. Já řvu, on mlčí… Ale to je vedlejší. Že zkrátka budem ten pár, co přežije všechno. A asi jo, přežíváme, ale někdy už taky docházel dech, když třeba dostal na 3 měsíce home office a najednou jsme zjistili, že už spolu neumíme žít v jedné domácnosti jako kdysi. Nebyla to ponorka, ale odcizení systémem. Člověk potřeboval peníze, jistoty, měl tolik zodpovědnosti, až si každý tak trochu začal žít po svém. A tak nám z toho společnýho home officu sakr ahodně hrabalo!!! Myslím, že né cestování po Evropě za prací ze dne na den do neznáma a na domu neurčitou, né děti, né tchyně a už vůbec né pořízení starého domu… Ale korona byla ta velká zkouška naším vztahem. A přiznám se, že i teď nám to s Blondýnem občas pokulhává, když jsou dny, kdy se ptám, co tu vlastně dělám?! V Tatcích. Protože jsem chtěla vždycky žít v Brně, kde mám hromadu přátel, koníčky, studia a nepotřebuju za zadkem chlapa s autem, protože už mi 4x kvůli koroně zrušili kurz řidičského průkazu…!!! Ale pak se ráno nadechnu čerstvého vzduchu na zápraží, zamávám na starší sousedku, která se na mě VŽDYCKY usměje, zatočím kávovým mlýnkem a všechno zmizí v oparu. Najednou jsem si zase jistá, i když mám občas po Blondýnovi chuť hodit botou. S ocelovou špičkou… Ale miluju ho. On asi neví, jak moc. Ale strašně moc.

A děti? To je kapitola sama o sobě. Korona a nervy ze mě začaly tvořit policajta. To byl pro mě tvrdý pár na zem. Chvíli jsem se zase hledala. Našla jsem se.

NIKDY nepochopim, jak to že jsou Eliška s Amálkou tak nerozlučná dvojka a kam ten čas utekl, protože vyrostly jako z vody. Obě jsou jiné, obě jsou nepopsatelné. Obě jsou ONY. Asi bude problém si zvyknout na samotu, až tu jednou v domě uslyším zase ozvěnu.

Často se mě lidi ptají, co si o koroně vlastně myslím. Co mi dala a vzala.

  • DALA mi víc sebelásky a jistotu v rodině.
  • VZALA mi svobodu.

O koroně si myslím jen to, že je to uměle vytvořená chemická zbraň Čínou za účelem úpravy celosvětové ekonomiky. Už se dneska nebojím mluvit o různých konspiračních teoriích. Roušky jsou pro mě zbytečnost. Testy a očkovací vakcíny výdělečná činnost korporátních společností. Korona mutuje mezi námi, mutuje nadále v laboratořích uměle. Je to něco, co jen tak nepřejde. Je to celosvětový problém. A bude tu s námi ještě nějaký pátek…

Důležité je, abychom se toho „projektu“ účastnili, co nejméně a vážili si svých hodnot, jinak nevím, kam ten svět brzy dospěje… Protože jestli se někdy opravdu nastane apokalypsa, tak jen proto, že člověk zničí sám sebe i tuhle planetu. Ptali jste se, tak jsem to napsala od rány, ale víc o tom asi diskutovat netřeba. Protože nad tímhle tématem je potřeba se zamyslet individuálně a hlavně si říct, jak tu vlastně chceme zestárnout? Ve strachu, bez práce, pod tlakem…? Vlastně mám štěstí, že jsem na rodičovské. Svým způsobem je to teď pro mě psychicky i finančně záchranný kruh. Protože teď lidi grafické práce zajímají ze všeho nejméně…

Teď se přemýšlí o tom, kde prodat dráž respirátor, či koho udat za to, že se ještě neočkoval.

Doba je zlá, ale už jsme toho přežili hodně. I koncentráky. Napsala bych: „Spolu to zvládnem“, ale trochu se bojím, že bych pak dostala lopatou, víte jak…

 

Vaše Tydlidum (při psaní hrál tenhle SONG)

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky