Jaké je to mít v rodině schizofrenika

Když mi bylo devět, tak se maminčina nemoc projevila poprvé natolik intenzivně, že ji musela odvézt záchranná služba. Aby přežila. Podřezala si totiž žíly…
Myslím, že jsem si tehdy vážnost situace ještě neuvědomovala, i když jsem rozuměla tomu, co se kolem mě děje, a jednalo se se mnou na rovinu. Asi si říkáte, že jsem byla na takové věci ještě moc malá a táta mne měl ušetřit zbytečných detailů. Ale nebýt jeho, asi bych se s maminčinou nemocí nikdy tak nesrovnala.

Tehdy nás potkala nepříjemná životní událost, o které se nechci rozepisovat, protože se netýká pouze mě. Ovšem to byl ten „spouštěč“, kvůli kterému se mamka „zbláznila“. Pravdou ale je, že už od narození pamatuji nestandardní situace, kdy se u ní střídala mateřská láska a vlídná povaha s nezvladatelnou agresí a posedlostí, že nás někdo odposlouchává, či sleduje.

Moje maminka mě bohužel často bila. Měla jsem opravdu přísnou spartánskou výchovu… Utlačovala moji přirozenou otevřenost a udělala ze mě uťápnuté, tiché, ustrašené dítě, které věčně sedělo v knihách a pilně se učilo, aby nedostalo ve škole horší známku než jedničku. Jinak byl „sec mazec“.
„Sec mazec“ v podání mé matky znamenal, že pravděpodobně poletím přes jídelní stůl, nebo na mě bude sedět a mlátit mi hlavou o zem, či mě dusit polštářem, dokud si neuvědomí, co vlastně dělá. Pak mě pustila, plakala a nevěděla, co dělat.
Nikdo jí ale nepomohl… Nikoho nenapadlo, že má vážné psychické potíže a že nejde jen o prachobyčejnou výbušnost, nýbrž známky rozdvojené osobnosti.
A nikdo nepomohl ani mě, když jsem zvolila strategii řevu o pomoc, zatímco máma do mě zuřivě bušila ještě víc, abych utichla. Tatínek hodně pracoval, protože nás živil, a sousedy jsme nezajímali. 🙁

V době, kdy se u nás přihodila TA událost, jsme se museli přestěhovat z našeho krásného domu se zahradou do paneláku ve vedlejším městě. Přestoupila jsem ze základní školy na osmileté gymnázium a maminka se z ničeho nic do sebe uzavřela. Byla ve stavu mouchy snězte si mě, a bylo to snad ještě podivnější, než když mě bila. Nutila mě celé dny být potichu zalezlá v posteli bez elektřiny, aby nám někdo něco neprovedl, jak jí podivné hlasy v hlavě vyhrožovaly.
Táta vzal poprvé mamku k psychiatrovi a ten jí naordinoval antidepresiva.

Mamka polykala jeden prášek za druhým a chřadla víc a víc… Za chvíli se jí z vedlejších účinků léků nedařilo ani uvařit oběd, protože ve svých slabých třesoucích se rukou rozmáčkla i vejce. Takže prášky vynechala, a její stav byl rázem jako na houpačce.

Takhle se to s mojí mamkou neslo asi půl roku. Než si poprvé sáhla na život. Od té doby už mě nikdy neuhodila a nikdy na mě nezakřičela. Milovala mě od narození jako nic na světě. Udělala by pro mě vše a já to vím, protože ji miluji úplně stejně.

Dívat se na ni, jak se pak kývá pod stolem… Budit se obložená papíry, na kterých jsou položené prázdné lahve od piva, a vidět chodbu posetou moukou coby překážkovou dráhu pro její hlasy, bylo pro její blízké nesmírně bolestné.
Stalo se, že se probudila ve tři hodiny v noci, oblékla se a šla se bez důvodu udat na policii, jinak by mě prý s tátou někdo zabil. Ten někdo mluvil od rohu zdi a občas měl i jméno. Třeba Petr, co si vzpomínám…
Táta tehdy stál, situaci natáčel doktorům a snažil se mamce domluvit. Nakonec jen seděli a brečeli.

Když mamku poprvé hospitalizovali v psychiatrické léčebně, bylo to v Jihlavě. Opravdu strašná nemocnice… Do pár týdnů byla z mamky „mrkev“.
Utlumili ji silnými prášky a už se o ni dál nestarali… Mamka byla tak zfetovaná tak, že si dokonce na svém oddělení našla milence, aniž by si za střízliva pamatovala, jak vlastně vypadal a kdo to vlastně byl. Byla z toho úplně hotová. 🙁 A můj táta ještě víc…
Myslím, že tehdy se v něm něco zlomilo a už ji nikdy nedokázal milovat tak, jako dřív. I tak se o ni pořád hezky staral a nechal ji převézt do Bohnic v Praze, kde bydlíme dosud.

A pak už to byl nekonečný kolotoč. Maminku tam vždycky zavřeli, za pár týdnů ji pustili s tím, že už je zdravá. Ona si přibližně do tří měsíců opět něco udělala a takhle to šlo častěji a častěji, až tam skončila nadobro a zbavili jí svéprávnosti.
Někdy skákala pod auta, někdy si vypalovala zapalovačem ošklivé rány do žil, do kterých se ještě řezala a občas se trávila léky, předepsanými na svoji prokletou nemoc.
Teď už je několik let v rámci možností stabilní a navíc se sama naučila rozlišovat realitu od fikce, takže dokážeme s paní doktorkou rychle vytušit krizovou situaci a včas mamce pomoct.

Život s mojí mámou nebyl vždycky jednoduchý, ovšem nic jí nezazlívám. Dokud to šlo, tak jsem si ji i každý víkend brala na propustku domů a udělala pár hezkých dnů. Nakoupila jsem vše potřebné, uvařila sváteční jídlo, pustila jsem nějaký pěkný film…
Jeden čas jsem dokonce přerušila studium, pronajala byt a o mamku se starala trvale. Asi třikrát jsem měla obrovskou snahu maminčinu nemoc porazit, ale ta mrcha mi vždycky dala neskutečně na frak.
Teď už mamku tak často nevídám, protože člověk časem potřebuje žít i vlastní život.

Situace je taková, že můj otec i já jezdíme alespoň dvakrát do měsíce za mamkou a bereme si ji na svátky domů. Také si s ní volám každý den, i když někdy ztrácím slova, protože dochází téma. Přesto je ale hezké, že spolu pořád udržujeme vztah dcery s matkou. Je tak silný, že se to snad ani nedá popsat.

A můj otec? Samozřejmě si během té doby našel přítelkyni. Nevyčítám mu ji. Je mu čtyřicet devět a je to dvanáct let, kdy mamince zjistili těžkou formu schizofrenie. Táta má zcela právo na kousek štěstí a neužírat se do smrti tím, že přišel tak strašným způsobem o ženu a svoje dítě tím připravil o polovinu pěkného dětství. Vlastně jsem ráda, že se z toho vzpamatoval a šel dál. Nikdy to ale nebude takové jako s mamkou, která pochopitelně o ničem neví a o kterou se pořád stará tak, jako já.

Někdy je hodně zvláštní, jak lidé kolem mě komentují komunikaci s mojí mamkou, když nás vidí, protože postupem toho dlouhého času, se tak nějak obrátily naše role a nyní k ní přistupuji spíš já jako ke svému dítěti.
Musím ji učit nakupovat, říkat jí, aby si před jídlem umyla ruce, kontrolovat, jestli správně bere po večeři léky a někdy jí i vyčinit, když o sebe třeba přestane dbát. Vzhledem k její nesvéprávnosti je to smutný, nicméně zcela přirozený vývoj situace.
Občas mě to i tak zarazí a zároveň zamrzí, protože mi chybí její pohlazení, pusa na tvář a dobrá rada. Těch už moc není. 🙁

Říkáte si asi, jak podivný je tohle příběh a proč Vám ho vyprávím? Protože i sebevíc sluníčkový a nezajímavý mladý člověk může mít v životě vážné problémy, s nimiž se potýká a které jsou ve společnosti zbytečné TABU.
A myslím si, že by o sobě lidé měli více hovořit, aby je ti druzí mohli pochopit a mít je rádi takové, jací jsou.
A částečně chci podpořit všechny, kteří mají v životě zkušenost s jakoukoliv psychickou poruchou, protože podle statistik bere každý pátý člověk u nás antidepresiva. Tají se to pouze kvůli předsudkům, které v lidech zůstaly ještě z dob komunismu, kdy psycholog a psychiatr byli sprosté slovo.
Ale především chci, abyste viděli, že i když to v životě není vždy jednoduché, můžete se z toho dostat. Můžete i tak žít „normální“ život a prožívat štěstí jako každý jiný. Jen je potřeba se s některými zážitky prostě smířit a naučit se s nimi pracovat tak, aby už Vám nadále neubližovaly, a něco Vás spíš naučily, než Vám něco vzaly.

Moje máma mě naučila opatrnosti, empatii, odpuštění, lásce k rodině a dobrým lidem, a absolutní nezávislosti, za což ji nesmírně děkuji.

Mám tě ráda, mami.

T.

 

 

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky