II. trimestr – období, kdy se Vám zavaří mozek

Od svého posledního článku z I. trimestru těhotenství, se mi v hlavě ledacos přerovnalo.

Když jsem byla těhotná poprvé, zaměřila jsem se zejména na výbavu pro miminko. Porod jako takový jsem moc neřešila, i když jsem se ho bála, jako čert kříže.

Spokojila jsem se s doporučením na Neratovice, možností nadstandardních služeb a útěchou, že když to zvládly jiné ženy, zvládnu to i já. To se ale nestalo. Na porod Elišky vzpomínám s bolestí a nerada.

Proto jsem se rozhodla, že s Amálkou to bude jinak. Napsala jsem Amálkou? Ano, to je totiž jméno, které jsme pro naši druhou holčičku vybrali. Pohlaví nám řekli v 18. týdnu.

Jelikož Amálka zdědí prakticky vše po Elišce, není třeba vymýšlet nesmysly. Naopak je čas soustředit se na sebe a léčit poporodní trauma. Sekce totiž není sranda, ať si říká kdo chce, co chce. Je to velká operace.

Proto jsem se vydala cestou větší informovanosti a začlenila jsem se do tzv. „ženských kruhů“. V těchto kruzích spolu ženy sdílí i ty nejintimnější myšlenky a pomáhají si navzájem být samy sebou tak, aby jimi už nikdo násilně neohýbal.

Pochopila jsem, že jedině já dokážu spolehlivě určit diagnózu svého stavu a že strach z lékařů je zbytečný, pokud budu trpělivě naslouchat tělu. Díky tomu jsem se dobrala ke zdravé asertivitě a nabyla jsem opět sebevědomí. Lékaři totiž nejsou Bohové. Jsou to lidské bytosti z masa a kostí jako my. Smíme jim říci NE a dokonce smíme i odmítnout vyšetření, jejichž prevence může být až nebezpečně škodlivá.

Otevřelo se pak spousta témat a já měla pocit, že bych potřebovala být těhotná déle, než jen 9 měsíců. 😀 Že prostě nemůžu nikdy stihnout nasát tolik informací, abych byla dostatečně připravena prožít krásný a „bezbolestný“ porod.

Dříve, když jsem slyšela někoho básnit o pohodovém porodu, klepala jsem si na čelo. „Jo, jasně. Chci tu ženskou vidět, jak si to užívá…“ Pokaždé jsem si totiž vybavila hned několik doktorů, co lítají kolem zmítající se ženy v bolestech, v místnosti plné sterilních kachliček a odpornou kozou. Teď už se ženám, co hlásají opak nesměji. Chovám k nim úctu. Porod totiž vůbec nemusí probíhat bolestivě a násilně, nýbrž v pohodlí a s minimem personálu.

A tak se najednou stalo, že můj výběr Neratovické porodnice přešel na Rakovník. Porodní asistentku jsem vyměnila za dulu a s dulou došlo na téma domácí vědomý porod ve vodě, kterým jsem si tak jistá, jako nikdy před tím. Není to ani tak proto, že bych si vyloženě stála za neschopností lékařské péče. Naopak, spousta lékařů je skutečně prospěšná. Nicméně jsem nabyla dojmu, že když se jedná o zcela zdravé těhotenství, nemusíme se nutně hnát do jejich péče.

Naučila jsem se hypnoporodním technikám, přečetla zajímavé knihy, začala vázat rebozo a pravidelně cvičím těhotenskou jógu. Dokonce jsem dala zelenou tzv. lotosovému porodu.

Naučila jsem se komunikovat s miminkem v bříšku, aniž bych cítila výčitky svědomí jako dřív. Na začátku těhotenství jsem se totiž strašně bála, abych si nevybudovala hlubší vztah s mladším dítětem, než s tím starším. Druhé dítě jsme si všichni moc přáli, ale sekce ve mě vyvolala obavy o to, abych jedno z dětí neupřednostňovala před tím druhým. Přišlo mi nefér, že se Eliška nemohla narodit přirozeně, že mi trvalo celé šestinedělí zjistit o čem jsou lékařské tabulky (o ničem) a že tudy cesta nevede… Bála jsem se, že když bude mít Amálka péči, kterou Eliška od začátku nemohla mít, negativně ji to ovlivní.

Eliška se ale na miminko těší tak moc, až mi došlo, jaký je to nesmysl. Ona ho vlastně přijala dřív, než já. Už teď vím, že to bude naprosto úžasná ségra, která moc dobře ví, jak strašně ji máma miluje. Vnímám, jak mi hladí bříško, jak mi vypráví o porodu i kojení a že miminko nebere vůbec jako konkurenci, nýbrž, jako součást nás všech – tedy i její. Tak trochu žasnu nad její mentální a emocionální vyspělostí. Ta holka mě nepřestává překvapovat a hnát mě dopředu.

Ačkoli se procházím jakousi duchovní očistou, nemyslete si, že stále nezůstávám nohama při zemi.

Ne, nebudu za každou cenu rodit doma. Ne, nebudu za každou cenu nutit Elišku být u porodu, když bude mít strach. Nebudu nic lámat přes koleno.

Nicméně už vím, že existují i jiné možnosti a že dokud nebudu skutečně nemocná, netřeba se soustředit pouze na lékařsky vedený porod. Do té doby se mohu v poklidu připravovat na přirozený prožitek, který ještě více upevní pouto v naši rodině a který (snad, doufám) vyléčí mé trauma z předchozího porodu a uzavře kruh.

Naučila jsem se o sebe pečovat. A to i přesto, že se na porod nedá nikdy 100% připravit. To bych upřímně doporučila každé mamince, protože se to pak velmi pozitivně odráží na psychice celé domácnosti.

A smířila jsem i s tím, že může nastat situace, kdy znovu budu muset jít pod nůž. V té chvíli už ale dobře vím kam, ke komu a za jakých okolností, aby vše proběhlo v co nejmenším stresu a s minimálním oddělením dítěte od matky.

 

Vaše T.

 

 

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky