II. trimestr – období, kdy se Vám zavaří mozek

Od svého posledního článku z I. trimestru těhotenství, se mi v hlavě ledacos přerovnalo.

Když jsem byla těhotná poprvé, zaměřila jsem se zejména na výbavu pro miminko. Porod jako takový jsem moc neřešila, i když jsem se ho bála, jako čert kříže.

Spokojila jsem se s doporučením na Neratovice, možností nadstandardních služeb a útěchou, že když to zvládly jiné ženy, zvládnu to i já. To se ale nestalo. Na porod Elišky vzpomínám s bolestí a nerada.

Proto jsem se rozhodla, že s Amálkou to bude jinak. Napsala jsem Amálkou? Ano, to je totiž jméno, které jsme pro naši druhou holčičku vybrali. Pohlaví nám řekli v 18. týdnu.

Jelikož Amálka zdědí prakticky vše po Elišce, není třeba vymýšlet nesmysly. Naopak je čas soustředit se na sebe a léčit poporodní trauma. Sekce totiž není sranda, ať si říká kdo chce, co chce. Je to velká operace.

Vydala jsem se proto cestou určitého sebepřijetí ženského já, díky kterému jsem pochopila, jak silná moc je v mé rodové linii žen a jaký dar jsem vlastně dostala. Dar života.

Pochopila jsem, že jediná já dokážu spolehlivě určit diagnózu svého stavu a že strach z lékařů je zbytečný, pokud si budu věřit.

Otevřelo se pak spousta témat a já měla pocit, že bych potřebovala být těhotná déle, než jen 9 měsíců. 😀 Že prostě nemůžu nikdy stihnout nasát tolik informací, abych byla dostatečně připravena prožít krásný a „bezbolestný“ porod.

Dříve, když jsem slyšela někoho básnit o pohodovém porodu, klepala jsem si na čelo. „Jo, jasně. Chci tu ženskou vidět, jak si to užívá…“ Teď už se takovým ženám nesměji. Chovám k nim úctu.

A tak se najednou stalo, že můj výběr Neratovické porodnice přešel na Rakovník. Porodní asistentku jsem vyměnila za dulu a s dulou došlo na téma domácí vědomý porod ve vodě, kterým jsem si tak jistá, jako nikdy před tím.

Naučila jsem se hypnoporodním technikám, přečetla zajímavé knihy, začala vázat rebozo a pravidelně cvičím těhotenskou jógu. Dokonce jsem dala zelenou tzv. lotosovému porodu.

Naučila jsem se komunikovat s miminkem v bříšku, aniž bych cítila výčitky svědomí jako dřív. Na začátku těhotenství jsem se totiž strašně bála, abych si nevybudovala hlubší vztah s mladším dítětem, než s tím starším. Přišlo mi nefér, že se Eliška nemohla narodit přirozeně, že mi trvalo celé šestinedělí zjistit o čem jsou lékařské tabulky a že tudy cesta nevede… Bála jsem se, že když bude mít Amálka péči, kterou Eliška od začátku nemohla mít, negativně ji to ovlivní.

Eliška se ale na miminko těší tak moc, až mi došlo, jaký je to nesmysl. Ona ho vlastně přijala dřív, než já. Už teď vím, že to bude naprosto úžasná ségra, která moc dobře ví, jak strašně ji máma miluje. Vnímám, jak mi hladí bříško, jak mi vypráví o porodu i kojení a že miminko nebere vůbec jako konkurenci, nýbrž, jako součást nás všech – tedy i její. Tak trochu žasnu nad její mentální a emocionální vyspělostí. Ta holka mě nepřestává překvapovat a hnát mě dopředu.

Ačkoli se procházím jakousi duchovní očistou, nemyslete si, že stále nezůstávám nohama při zemi.

Ne, nebudu za každou cenu rodit doma. Ne, nebudu za každou cenu nutit Elišku být u porodu, když bude mít strach. Nebudu nic lámat přes koleno.

Nicméně už vím, že existují i jiné možnosti a že dokud nebudu skutečně nemocná, netřeba se soustředit pouze na lékařsky vedený porod. Do té doby se mohu v poklidu připravovat na přirozený prožitek, který ještě více upevní pouto v naši rodině a který (snad, doufám) dokončí další kapitolu mé cesty za sebepoznáním.

Naučila jsem se o sebe pečovat. A to i přesto, že se na porod nedá nikdy 100% připravit.

 

Vaše T.

 

 

 

O mně

Jmenuji se Terka, je mi 25 let a pocházím z Prahy.

Tančím zouk, miluji vaření a ráda píšu tužkami s kulatým hrotem.

Můj nejhezčí den v životě byl, když jsme spolu s Blondýnem poprvé vyrazili do města Conwy a procházeli se po hradbách.

Bojím se škvorů a nesnáším kyselé okurky.

Blogerky